středa 19. listopadu 2008

Stovka

Koukám, že vůbec nepíšu a přitom se toho tolik děje...například jsem dneska našla na chodníku deset euro :-) Už jsem dlouho nic nenašla a řekla bych, že je to spíš znamení, že něco ztratím. Obvykle to tak u mě funguje: koupím si třeba nový kabát a vzápětí někde zapomenu deštník. Uvidím, o co přijdu teď, budu se mít napozoru!

Deset euro na cestě mi ale připomnělo historku z dětství...  Byli jsme s našima na koupališti (tehdy jsme se ještě všichni mazali Saharou s ochranným faktorem 1, 2, maximálně 3, vyšší tehdy v ČSSR 80. let neexistoval, zajímalo by mě, jak to bylo na Západě...) a já jsem se brouzdala v tom prostředním bazéně na studeném koupališti v Rožnově.  Ten bazén totiž zrovna vypouštěli a vody mi tam bylo tak po kolena. Najednou mě něco zalechtalo na noze, tak jsem šmátrla do vody a vytáhla jsem promočenou stovku. Tu zelenou. A v tu chvíli nějaký pán, co se procházel po okraji bazénu, povídá, že je to jeho stovka, ať mu ji dám. Já jsem mu ji nejdřív dát nechtěla, ale pak jsem udělala 'logickou' úvahu, že ten bazén možná vypouštějí kvůli tomu, aby se ta stovka našla, a tak jsem mu ji normálně dala!

sobota 11. října 2008

neděle 31. srpna 2008

Výjimečný srpen

Ráno jsem jela na kole do Ranelaghu na jógu (výborná hodina), pak jsem si koupila ve Sparu v Sandymount Village Sunday Times, v Cafe Java jsem si objednala velké kapučíno a salát s rukolou a kozím sýrem a užívala jsem si dokonalou neděli. Nedělní Sunday Times jsou tak tlusté, že bych je nepřečetla ani za měsíc. Na poslední stránce sekce A jsem se dočetla, že:
- V dublinské meteorologické stanici zaznamenali nejdeštivější srpen od roku 1837, kdy stanice vznikla.
- Průměrná srpnová teplota byla vyšší, než je běžné, a to proto, že bylo neustále zataženo. Pokud by byly jasné noci, noční teploty by klesly, ale takto mraky udržovaly nad Irskem teplo. (Slovo teplo bych osobně dala do uvozovek, ale nechci být škodolibá, tak nedám.)
- Množství slunečního svitu bylo ve srovnání s průměrem za měsíc srpen o 25% až 50% nižší.
- Nedostatek slunečných dnů má negativní vliv na chování hmyzu, hlavně včel a motýlů, narušuje to prý jejich biorytmus.

Já bych k tomu snad jen dodala, že včely a motýli nejsou jediní, koho letošní srpen trochu rozhodil. Mně taky připadá nepřirozené, když v létě nesvítí slunko. Biorytmy mám snad ještě jakž takž v normě, ale kdoví, jak dlouho mi to vydrží :-). Pozitivní je na celé věci to, že až mamka s taťkou příště přijedou, je docela velká šance, že nebude pršet každý den, jak jsme si to letos v srpnu vyzkoušeli na vlastní kůži. :-)

čtvrtek 21. srpna 2008

čtvrtek 7. srpna 2008

Festival


Byla jsem tady s kamarádkou na hudebním festivalu Analog.
Byl to dárek k narozeninám od kolegů. Kromě toho, že to byl asi nejčistší festival, na jakém jsem kdy byla (záchody tam paní uklízečka umývala po každém použití), že lístek si při registraci na festival mezi sebou podalo nejmíň pět festivalových zřízenců (jednomu jsem lístek dala, on ho předal druhému, třetí se mnou prohodil větu a podal ho čtvtému, ten to konečně cvakl, předal pátému a ten mě tam pustil) a že tam maličké mojito stálo 10 eur a cider 7 eur (pivo 5, jídlo tam nebylo), tak jsme tam s Peťou také zaznamenaly zajímavý úkaz: frontu na pánské záchody. Když se člověk rozhlédl po publiku, nevypadalo to, že by tam bylo výrazně víc mužů než žen. Fronta na dámské záchody neexistovala, ale na pánské záchody byla permanentní. Doposud jsem nepřišla na to, čím by to mohlo být. Musím chodit víc do společnosti a všímat si...třeba mají irští muži neobvykle malý močový měchýř...Who knows?


A tady je pár dalších fotek.

Neléto

Okolnosti si vyžádaly, abych si do práce přinesla náhradní oblečení. Sedět celý den v mokrých džínách není zrovna zábava. Jednou, dvakrát do roka se to dá přežít, ale ne čtyřikrát do týdne.

Jsou tomu už asi tři týdny, co mě probouzí vytrvalý déšť (ne, nejsem bezdomovec, ten slejvák je vždycky pěkně slyšet až domů). Dostat se do práce suchou nohou je nemožné. Nejhustěji vždycky prší po půl deváté, kdy vyrážím do kanceláře. Je pravda, že můj deštník není zrovna ve formě, ale ono je to tady celkem jedno. Člověk promokne tak jako tak.

Irskému nelétu nezdar!

středa 9. července 2008

ČLOVĚK A PLAST

Kromě toho, že chodím do práce a trávím tam víc času, než bych si představovala (ale nestěžuju si :-)), chodím i na jógu. Přihodilo se mi vlastně to, co jsem si vždycky přála: jógové studio mám asi 10 minut chůze od domu. Prostor není tak úžasný, jak by si správné jógové studio zasloužilo (uprostřed místnosti je sloup....), ale Pauline, moje učitelka, je výborná. V létě pojede do Prahy a setká se s Lucií, což jsem nezorganizovala já...to je náhoda... Zúčastní se workshopu v Tupadlech. Mimochodem, workshopy organizované z Čech jsou mnohonásobně levnější než semináře v Irsku. Prodloužený víkend na západním pobřeží vyjde až na 400 euro.

Celkově dost dobře nechápu, jak se u nás, v Čechách, stanovují ceny. Nepředplacená hodina jógy (drop-in) v tomto centru (to je moje druhé jógové centrum) stojí 18 euro, tj. 423 Kč. Podložku si tam člověk může koupit za dvacet euro, (470 Kč), což je mimochodem v porovnání s USA pořád ještě pálka....., Irsko je drahé...V Rubešce jsem za nepředplacenou hodinu dala 170 Kč. Podložka tam stála asi 680 Kč. Trochu nepoměr, že? Ačkoliv v Irsku platím za jógu víc než jsem platila u nás, pořád raději zaplatím 470 Kč za hodinu jógy, kterou vede ČLOVĚK, než za podložku, která je vyrobená z PLASTU, byť je i ekologický.

Všechny workshopy mi tady tudíž přijdou drahé... Anebo spíš, ty "naše" jsou asi příliš levné (samozřejmě v porovnání s tím, kolik stojí VĚCI, které nemají žádnou hodnotu). Pauline určitě zaplatí za letenku, hotel v Praze a celý seminář tolik, kolik by zaplatila, kdyby jela někam do Galway.... Kdyby si ale chtěla jet do Čech nakoupit podložky na jógu, to by se ovšem plácla přes kapsu!

pondělí 7. července 2008

Nejkrásnější dárek

Tak takový dárek k narozeninám jsem ještě nedostala :-) Budu ho muset naskenovat a umístit tady na ten web :) No je to úžasné, všem VŠEM vám moc děkuju!!!!!! Udělali jste mi ohromnou radost!

No a děcka, tak kdy přijedete? Už můžete začít jezdit. Nemám sice už žádnou dovolenou, ale to nevadí, ubytovat vás tady můžu (teda ne všechny najednou). Detail: od 12. do 21. srpna jsou tady naši a zhruba v tom samém rozmezí, ale o měsíc později budu v Chorvatsku (Lu, už se nemůžu dočkat!). Takže čekám nájezd! Mimochodem, tady neexistuje léto, takže je úplně jedno, kdy přijedete :-) Naúčtuju vám mimosezónní cenu :-)

čtvrtek 5. června 2008

Jak se v Irsku jezdí

O víkendu jsme jeli s Romanem na výlet na poloostrov Dingle. Protože jsme poloostrov objeli autem, měla jsem možnost sledovat, jací jsou Irové řidiči. Roman mě upozornil na následující: Irové nesvítí. Ačkoliv byla bouřka a pořádná průtrž mračen, dobrá polovina irských řidičů opravdu vůbec nesvítila. Asi třetina svítila, ale pouze na mlhovky, druhá třetina kombinovala mlhovky a parkovačky a třetí třetina – zdá se to téměř nemožné – svítila správně.

Pokud chce člověk předjíždět, musí vždycky počítat s tím, že se před ním znenadání objeví neosvětlený Ir!

Jejich jediné štěstí je, že jezdí docela pomalu, tak kolem stovky a míň. No ale stejně!

pondělí 19. května 2008

Vítejte v San Francisku

Byla jsem poprvé v Americe. Neustále jsem si uvědomovala, že jsem v jiném světě, tak trochu na jiné planetě. Je to zvláštní, když jsem byla v Japonsku, a to už je minimálně 7 let, takže je možné, že mě paměť trochu klame, tak jsem si tu jinakost tak extrémně neuvědomovala, a přitom Japonsko, to je skutečně úplně jiný svět. Je to ale možná tím, že Japonsko je natolik jiné (lidi, jídlo, architektura, kultura, jazyk a mohla bych jmenovat dál), že člověk tu odlišnost čeká a tak nějak ji přirozeně přijímá. V USA to jsou právě ty drobnosti, na které člověk není připraven, protože je nezná z dokumentárních nebo jiných filmů, co mu připomíná, že ne ne, tohle není Evropa, tady jsme někde trochu jinde. Ano, hodně tady všude kolem vlají americké vlajky. Evropan je zvyklý na vlajky u hotelů nebo při různých politických nebo sportovních událostech. Tady se obvykle třepotá vlajka jediná, Hvězdy a pruhy, a obzvláště dobře se vyjímá u dálnic.

Když jde člověk v Kalifornii do restaurace (bylo to tak v San José i v San Francisku, jinde jsem nebyla), tak než si objedná, okamžitě mu na stole přistane sklenice s vodou a s LEDEM. Led strkají do všeho a nechápu proč, protože takové teplo tam teda zase není. Automaticky všechno servírují s ledem a automaticky všude pouštějí klimatizaci. Např. v hotelu, kde jsem bydlela, měli v okně zabudovaný takový velký větrák, zabral půl okna a uklízečka ho každý den vytrvale zapínala, i když já jsem ho denně, jakmile jsem vkročila do pokoje, okamžitě vypínala, protože dělal za prvé hrozný kravál a za druhé nebylo nutné větrat, byla spíš zima. Obzvlášť SF je známé svým chladným mikroklimatem a rána a večery tam jsou skutečně chladné. Problém nastává, když si chce člověk objednat džus. Když je venku 17 stupňů, nemyslím si, že je nutné pít džus s ledem. Když si ho ale dáte bez ledu, nedá se to pít, protože je to příšerně koncentrované a přeslazené. Myslím, že v Kalifornii je nejlepší pít víno. Místní pivo Anchor Steam je taky výborné, ale na můj vkus zase moc chlazené...

San Francisko je úžasné město. Je opravdu velmi fotogenické. Myslím, že tam platí velmi přísná stavební pravidla a u starších domů (a pojem „starý“ a „nový“ je tam asi poněkud jiný než u nás vzhledem k tomu, že město vzniklo někdy kolem roku 1848) si lidé nemůžou jen tak přistavit další patro apod.

V San Francisku je neskutečné množství žebráků. Hlavně na hlavní třídě Market Street, v okolí Civic Center. Na ulici žije spousta vozíčkářů, starých lidí a spousta nemocných (myslím, že mnozí mají AIDS. San Francisco s tím mělo velký problém, hlavně v části Castro, kde žilo dřív hodně gayů, se AIDS velmi rozšířil. Nikdy jsem se tam ale necítila nebezpečně. V SF jsou široké ulice, dobře osvětlené a člověk nemá pocit, že se těm lidem nemůže vyhnout. Oni si žijí takovým svým životem, prostě na té ulici jsou, maximálně něco prodávají nebo prohledávají odpadkové koše, případně na jednom místě na Market Street kecají a hrají šachy, ale nijak kolemjdoucí neobtěžujou. Prý sem často přijíždějí z ostatních států, protože je tu teplo a město se zde o ně stará lépe než jinde. Nevím. SF údaje přešlo na politiku CARE not CASH (péče, ne peníze) a spíš jim rozdává stravenky a tak a nikoli peníze, ale nevím, jak jsou úspěšní.

Kdykoli jsme se s holkama zastavily a koukaly do mapy, hned někdo přiběhl a chtěl nám pomoct. Pamatuju si na jednu dvojici, žena a muž, a ti nám velice ochotně a podrobně popsali, jak se dostaneme na Valencia Street. Byli ale hrozně zvláštní, strašně hubení a možná i trochu zfetovaní. Ten chlápek měl tak tenké a dlouhé nohy, jaké jsem nikdy v životě neviděla. Ptali se nás, odkud jsme a když jsme jim odhalili svůj původ (holky Španělsko, já vždycky k „Czech Republic“ dodávám „Prague“, jinak nemám šanci) řekli „Welcome to San Francisco (vítejte v San Francisku). Tohle jsme slyšeli často. Když se nás lidi ptali, odkud jsme, skoro vždycky nás takhle přivítali. Nedovedu si představit, že bych cizincům v Praze říkala „Welcome to Prague“. Ani v Dublinu mi nikdo neřekl „Welcome to Dublin“.

V San Francisku je neuvěřitelné množství asiatů. Bylo to vidět na příklad i v práci. Tam bylo mnohem víc asiatů, než třeba černochů.

Jednou jsme jely do práce taxíkem, protože jsme ještě nevěděly, odkud odjíždí náš autobus. Zastavit taxíka je strašně jednoduché. Všude jich je tolik, stačí jenom natáhnout ruku. (Ale to je podobné i v Dublinu.) Když jsme jednou požádaly recepčního v hotelu, ať nám objedná taxi, tak místo aby zvedl sluchátko, tak vyběhl před hotel a už to bylo. Taxíky tam jsou ale dost špinavé a páchnou. Jezdily jsme taxíkem hodně a všichni řidiči byli cizinci. Jednou nás vezl taxikář původem z Izraele, říkal, že mám norský přízvuk, ale to, že jsem z Evropy poznal ještě před tím, než jsem na něj svým „norským přízvukem“ promluvila, a to podle toho, že jsem si sedla v autě dopředu. V USA si všichni automaticky sedají na zadní sedadlo. Byl trochu zvláštní a celou cestu měl pravou ruku schovanou za takovou velkou brašnou položenou u řadící páky. Až jsem si jednu chvíli myslela, že z ní nakonec vytáhne kvér. Ale nakonec to byla jenom peněženka. Stvrzenku taxikáři zásadně nevyplňují. Rozdávají prostě prázdné stvrzenky. To jsem nejdřív nevěděla a přinutila jsem zase jiného taxíkáři, aby to laskavě vyplnil; byl z toho chudák trochu vyklepanej. Ten měl pro změnu mezi předními sedadly velkou dřevěnou bednu.

Nevím, čím to je, ale jídlo mi v USA moc nechutnalo. V Praze jsem milovala mexickou kuchyni a quesadillas v La Casa Blů byla vždycky pochoutka. V SF byla mexická kuchyně na každém kroku, všude burritos a pořád. I k snídani, to jsem nedávala. Je tam samozřejmě obrovský výběr restaurací z celého světa, byli jsme ve vietnamské, v peruánské, mexické, čínské, americké, ale já jsem si nejvíc pochutnala v pravé italské restauraci. V SF je část Little Italy, Malá Itálie, a některé restaurace jsou velmi autentické.

Jet lag – nechápu, že pro to nemáme v češtině slovo. Jet lag je únava způsobená přeletem přes několik časových pásem. Časový rozdíl mezi SF a Dublinem je osm hodin, mezi SF a Prahou devět. Je to docela náročné. Obzvlášť, když tam člověk nejede na dovolenou, ale musí pracovat. Do tří dnů jsem se většinou přeorientovala, druhý den je nejhorší. Když jsem se vrátila, tak jsem skoro celou neděli prospala. V pondělí jsem byla v pohodě, ale v úterý jsem se probudila už ve čtyři ráno a nemohla jsem spát. Tak jsem se sbalila a šla jsem do práce. V sedm jsem v práci ještě nikdy nebyla :)

neděle 18. května 2008

Exact Fare


V Irsku funguje vtipný způsob městské hromadné autobusové dopravy (nevím, jak je to u té jedné linky tramvaje, co tady v Dublinu hrdě provozují). Na jízdním řádu obvykle nejsou uvedené všechny zastávky, ale jen směr nebo některé hlavní orientační body, jako např. Bleeding Horse (to bude asi hospoda) [Krvácející kůň]. Řidič autobusu sedí ve své kukani a před ním je skříňka s nápisem “exact fare”, do které má cestující nasypat “přesnou částku”. Nikde ale není napsané, kolik ta přesná částka přesně činí. Obvykle chodím pěšky, protože to nemám daleko, ale posledně jsem neměla moc času, a tak jsem jela do centra autobusem. Na autobus si samozřejmě musíte zamávat, jinak byste na zastávce taky mohli vystát důlek. Protože jsem přesně nevěděla, kolik moje přesné jízdné dělá, řekla jsem “Stephen’s Green” a podala jsem řidiči 5 euro, protože jsem neměla drobné. Řidič si málem zaťukal na čelo a pak mi řekl, ať mu nasypu do kastlíku exact fare, přesné jízdné. Měla jsem 90 centů v drobných a to na exact fare nestačilo a zbytek bankovky, tak mi poradil, ať si to jdu mezi cestující rozměnit. Většina poslouchala i-pod a nepřítomně koukala před sebe nebo z okna a zbylí cestující vypadali, že nemají víc než exact fare nazpátek. Zeptala jsem se tří lidí, a když řekli, že drobné nemají, usoudila jsem, že jsem pro dublinskou MHD už udělala dost a pokud není schopná vymyslet, jak si z mé pěti eurovky vzít své přesné jízdné, pojedu tentokrát zadarmo.

pondělí 12. května 2008

Have a good one!

Have a good one! Tak nám přáli řidiči autobusu v San Francisku a Mountain View hezký den. Ani jsem se moc nemusela snažit. Bylo tam krásně!

Než se pustím do psaní, pár fotek pro nedočkavce. A bude jich více...

neděle 4. května 2008

Co máme společného s irštinou



Nejdřív jsem si všimla jen slovního spojení Poop Scoop. Je to vtipné a zároveň výstižné. Je to náznak pro pejskaře (mimochodem i toto slovo stojí za zamyšlení, například kočkaři nejsou), aby sebrali hovínko z veřejných prostranství poté, co se jejich psí miláček vykaká. Znamená to něco jako lopatka na hovínka, ale v českém překladu se ztrácí ta zvukomalobnost, půp scůp. Majitelé psů jsou nabádáni také v irštině. Lopatka se tím pádem řekne sluaistín. Irské slovo pro hovínko je prosím caca ! Říká se, že základní slova jako chléb, voda, čísla a pod. jsou v mnoha jazycích podobná. Budu se muset pustit do pátrání a zjistit, kde všude vědí, co to je caca nebo kaka. Pokud vím, tak v Německu si může člověk zanadávat pomocí slova Kakke. Hm, asi jsem na stopě. Jako správný pátrací pes.

P.S. Dnes jsem zjistila, že v Kalifornii přivedli problematiku psího vyměšování na veřejnosti téměř k dokonalosti. Majitelé psů mají na vodítku připevněnou takovou malou krabičku v podobě válečku, v níž nosí igelitové pytlíky. Pražští radní by myslím měli trochu vyrazit do světa, ať vidí, jak se jinde dokázali s psím cacáním vypořádat.


Hádanka


Co je to?

neděle 20. dubna 2008

Bez internetu

Ve svém novém a dnes již můžu dodat i nevytopitelném minibytě nemám internet, a tak zápisky na tomto blogu trochu váznou. Všem se tímto velmi omlouvám a doufám, že situaci brzy napravím. :-) Najednou cítím velkou odpovědnost blog aktualizovat a obšťastňovat čtenáře "veselými historkami z natáčení". Život s internetem není lehký, ale bez něj, je mnohem těžší (řekla ta, co ještě nedávno nevěděla, co je to URL). :-)

Ale určitě se máte na co těšit, milé čtenářky a milí čtenáři. Připravuji pro vás malý lingvistický příspěvek o irštině (s fotodokumentací), rozepíšu se o megavýletu do rakouských Alp (bohužel bez fotodokumentace) a, pokud pán Bůh a pan Google dají (a hlavně, pokud se cestou někde neztratím), podíváme se i za Atlantik, do dalekého San Franciska a nejen tam.

pondělí 31. března 2008

Jana se stěhuje

Přes víkend jsem se stěhovala do svého nového 1+0 s výhledem na betonovou zídku, a protože jsem si to nějak špatně naplánovala, zbyl mi na hotelu v pondělí ráno obrovský a těžký bágl, který už jsem tam nemohla nechat. Rozhodla jsem se, že s tím nákladem prostě půjdu do práce a večer si to odnesu do nového domova. Nechtěla jsem ale, aby mě všichni kolegové viděli, jak se potácím s tou příšerou na zádech ke svému stolu, tak jsem vyrazila trochu dřív, abych byla v kanceláři před devátou. U dveří jsem zpozorovala, že Wojtek už je na místě a buší do kompu. Byla tam už i Claudia, Laura, a dokonce i Elia, která má španělský přístup k času. Všichni už jeli jako fretky. Trochu mě to překvapilo, ale neměla jsem čas o tom moc uvažovat, protože všichni samozřejmě okamžitě zvedli hlavu a podívali se, co pěkného si to nesu na zádech. A protože jsou hrozně milí, tak proběhla zdvořilostní výměna otázek a odpovědí na téma „Jana se stěhuje“. Než jsem si batoh stačila sundat, přišla i šéfová, která se zrovna vrátila z dovolené a myslela si, že já jsem právě přijela z Prahy. Tak jsme pokonverzovali o tom, jak „se Jana stěhuje“. Takže plán mi nevyšel a s obrovským batohem na zádech mě viděli úplně všichni.

Pak jsem zapnula počítač. A na hodinách bylo 10:00…

Často se mi v minulosti stalo, že jsem ve své roztržitosti nějak nezaregistrovala, že se mění čas, a tudíž jsem málem přišla někam o hodinu později nebo dřív - v září dřív a v březnu holt později… Ale vždycky jsem to nějak ukočírovala, dokonce i když jsem studovala v Německu – od té doby si taky pamatuju, že Zeitumstellung je změna času. A dneska se mi to skutečně stalo. Dneska, kdy jsem chtěla přijít dřív, aby mě nikdo neviděl s tím obrovským báglem. A ještě k tomu v Googlu! Myslím, že tohle je historka k popukání. :-)

sobota 29. března 2008

Hurá do banky

Zítra se stěhuju do svého nového minibytu v Rathmines. Opouštím luxusní a poklidnou čtvrť Ballsbridge v Dublinu 4 (v průvodci Lonely Planet se píše, že pokud bydlíte v této části Dublinu, svědčí to o velice dobrém kontu – pozor, jsou i výjimky, jako třeba já) a stěhuju se do spíše studentské a velmi sympatické čtvrti Rathmines (Dublin 6). Takže: good-bye vyhřátý 2+1 s krbem, širokoúhlou televizí, internetem, vestavěnými skříněmi, myčkou a parkem přímo u nosu a hello 1+0 s výhledem na betonovou zídku!

Zaujalo mě, jakým způsobem budu platit nájem. Předpokládala jsem, že si zřídím trvalý příkaz a každý měsíc odejde z mého účtu 700 euro (au!) a celá věc bude vyřešena. Omyl. Nájem se platí každý týden v hotovosti. V sobotu mezi 1 a 6 hodinou odpolední se dostaví paní bytná a ze stolu si vezme 175 euro, které jí tam nechám. Zapíše to do takové knížečky (rent book) a je to. Paní bytná, Ann, mi říkala, že takových bytů, jako jen ten můj, pronajímá s manželem spoustu, takže v sobotu odpoledne má asi docela fofry…

Když jsem u těch progresivních platebních podmínek, nelze to trochu nerozvést: v pátek jsem šla do banky. Banky tady mají otevřeno od 10 do 17. Pokud si chcete otevřít účet, musíte přinést potvrzení o bydlišti. Svou adresu doložíte například tím, když přinesete vyúčtování plynu nebo elektřiny, což člověk samozřejmě nemůže udělat minimálně první měsíc pobytu v Irsku. Když jsem si šla v pátek o obědové přestávce vyzvednout kartu k účtu, bylo tam samozřejmě tolik lidí, že jsme měla spoustu času, abych si pozorně prohlédla pobočku. Uprostřed místnosti byla tři okýnka, kde se pravděpodobně vyřizovaly bezhotovostní operace (ale jen některé). Napravo od těchto přepážek stály tři bankomaty (jeden mimo provoz) a pak tam bylo asi pět okýnek pro hotovostní operace. Nalevo asi čtyři okýnka pro ty, kteří si chtějí refinancovat hypotéku.

Konečně jsem se dostala na řadu a mladý muž za přepážkou mi dal kartičku k účtu. Není na ní napsáno ani Visa, ani MasterCard, je tmavě modrá, trochu ošoupaná a vypadá jako nějaká věrnostní karta do vetešnictví. Pochybuji, že s ní někde něco zaplatím, prý se s ní ale dají vybrat peníze z bankomatu. To se mi teda vážně ulevilo. Pak jsem se ptala, jestli bych si mohla zřídit službu internet banking. Ukázal na bílý telefon u vchodu a řekl, že mám někam zavolat, a tím si prý takovou službu aktivuju. Začínalo to být napínavé. Přemístila jsem se tedy k bílému, upatlanému a zaslintanému telefonu s páchnoucím sluchátkem. (Někde jsem četla, že na telefonních sluchátkách bývá mnohonásobně více bacilů než třeba na záchodové desce, protože záchodové desky se neustále desinfikují, kdežto umýt sluchátko nikoho ani nenapadne). Dle instrukcí jsme zmáčkla jedničku a čekala, co se stane. Hrála nějaká hudba a pak mě v průběhu následujících pěti minut opakovaně informoval sladký hlas, že všichni operátoři jsou plně obsazení. Představovala jsem si, jak na mě útočí bacily cholery. Než jsem telefonní operátorce vyspelovala své příjmení, určitě jsem dostala tyfus. Pak z ní vypadlo, že si službu internet banking ještě aktivovat nemůžu, protože nemám aktivovanou tu kartu do vetešnictví. Tu je možné aktivovat u zrzavého mladíka za bezhotovostní přepážkou, kde se ovšem nedá zřídit tak velmi bezhotovostní služba jako internetové bankovnictví! Pokud ale u sebe nemám PIN, tak to nejde.

V práci máme motto, že si nemáme dávat malé cíle. Původně jsem se si myslela, že si internetové bankovnictví rychle zařídím a bude. Vůbec jsem netušila, že jsem si laťku nastavila tak vysoko! No nebude to úžasný pocit, až toho velkého cíle dosáhnu? :-)

středa 26. března 2008

Barikáda v Tesku aneb Velikonoce po irsku

V pátek, shodou okolností, to byl zrovna Velký Pátek, jsem šla koupit do Teska víno, protože měla přijet Klárka. Prodrala jsem se do oddělení s alkoholem a shledala, že je zahrazené nákupními vozíky a jinými předměty dočasně sloužícími jako překážka. Na barikádě bojovně visely dva letáky – oba hlásaly totéž: na Velký Pátek je ze zákona zakázán prodej alkoholu. Okamžitě jsem pochopila, proč všichni v práci ve čtvrtek říkali, že musí jít nakupovat....

Nápisy jsou v Irsku obvykle dvojjazyčné: anglické a irské, ale tohle protialkoholní oznámení bylo v angličtině a polštině. :-)

Mimochodem – kromě tohoto zajímavého úkazu jsem tady Velikonoce nijak zvlášť nezaregistrovala. A to ani v jejich komerční podobě – čokoládové zvířectvo na každém kroku, jak to znám z Prahy, se tady moc nekonalo. V Praze se o Velikonocích vyrojí stánky s kraslicemi a místo vánočního smrku na Staromáku zaujme kýčovitě opentlená bříza. Tady nic. Jedině v sobotu jsme s Klárkou zaregistrovaly, že na O’Connel Street postávají policisté, a vypadalo to, že někdo bude někde řečnit nebo někudy pochodovat. Ale nechtělo se nám na to čekat, tak jsme šly raději do palírny whisky Jameson.

pátek 21. března 2008

Vzkaz pro Lu M


Lu, tak nakonec mám zelené dveře. Co ty na to? :-)

Vždycky mě hrozně pobaví..

Vždycky mě hrozně pobaví, když někdo o nějakém novém technologickém nástroji, počítačovém programu nebo softwaru prohlásí, že je to "intuitivní". Takový člověk tímto prohlášením naznačuje, že mu nedělá velké problémy se s onou technologickou novinkou naučit pracovat. Vždycky jsem si o sobě myslela, že mám poměrně silně vyvinutou intuici a myslím, že často jednám intuitivně. Naučit se efektivně pracovat s naším novým softwarem v práci mi ale bude rozhodně trvat déle než kolegovi, který mu přiřkl ono magické "intuitivní".
Takže jak to s tou mou intuicí vlastně je?
Řekla bych, že software může nazvat intuitivním jen rozumově založený člověk, který o intuici nemá ani ponětí. Když takový člověk říká, že je něco intuitivní, chce tím vlastně říct, že to je snadno pochopitelné. Ale pokud je něco pro rozumově založeného člověka snadno pochopitelné, pak to určitě nemůže mít nic společného s intuicí, ale s logikou. Takže až vám bude někdo tvrdit, že ten software je intuitivní, nevěřte mu, je to přesně naopak.

neděle 16. března 2008

Jak jsem potkala irského senátora

To bylo tak: v sobotu jsem se vracela domů z neúspěšné výpravy, během níž se mi nepodařilo vybojovat si byt, přes Herbert Park (moc hezký park u hotelu, kde bydlím). Hustě pršelo. Jak jinak. Dorazila jsem k vstupní bráně, asi padesát metrů od hotelu, a zjistila, že je zamčená. Totéž zjistil starší pán v klobouku, cosi zamumlal, otočil se a šel někam pryč. Já jsem se taky otočila a vydala k bráně, kterou jsem do parku vešla, ale i tu už mezitím někdo zamkl. Vrátila jsem se ke vstupní bráně. Stál u ní ten pán v klobouku a koukal ven jako smutný lev v ZOO. Prohodili jsme pár slov. Lev řekl, že nemá mobil. Já jsem ho naštěstí měla a tak lev zavolal svému synovi, který bydlel nedaleko, ať přinese židli, abychom mohli přelézt bránu. Mezitím jsme taky zavolali na informace, ať nás spojí s recepcí v Herbert Park Hotelu (byl to kousíček, téměř jsme recepční viděli, ale nikdo nám nepřišel pomoct.) Já jsem celou dobu trnula, že mi dojde kredit - bylo to pořád těch původní 5 euro, co si člověk koupí zároveň se simkou, a my volali na informace (drahé), synovi a na hotelovou recepci). Čekali jsme na syna, co přinese židli, a povídali jsme si, lev se představil jako Michael O'Kennedy, člen irského parlamentu, teď už v důchodu, a začal mi vyprávět o historii parku a čtvrti Ballsbridge: ta část Dublinu dřív patřila Angličanům, což lze poznat podle názvů ulic (Waterloo Road, Wellington Road etc.) Irové samozřejmě Angličany neměli v lásce a později se rozhodovali, jestli ulice přejmenovat. Nakonec se rozhodli názvy ponechat - jako znamení své tolerantnosti. Senátor měl smysl pro humor ("tohle se může stát jenom v Irsku", říkal a smál se), a ačkoli jsme to nevyřkli nahlas, byli jsme oba rádi, že jsme tam zavření spolu (on proto, že já jsem měla mobil, a já proto, že bylo komu zavolat.) Syn se za chvíli dostavil s hliníkovým žebříkem a my jsme přelezli na druhou stranu. Bez jeho pomoci bychom to určitě nezvládli.

Hotel Herbert Park nezareagoval - senátorův vliv už asi ochabl (říkal, že tam má známé..., jenže pokud se dovolal na recepci, tak to nejspíš hovořil s nějakou polskou holčinou, kterou senátor zamčený v parku vůbec nevzrušoval :-) )

Studios and Bedsits aneb hledám si byt v Dublinu

Ráno začalo pršet a zatím (je půl desáté večer) nepřestalo, což je poměrně neobvyklé, protože tady se většinou za jeden den stihnou vystřídat všechna čtyři roční období. Dnes se ke čtyřem obvyklým přidalo ještě období dešťů. Na hledání bytu jsem si nemohla vybrat lepší den. Dnes jsem viděla tři byty. Doslechla jsem se, že než člověk najde nějaké vhodné ubytování, musí vidět alespoň deset bytů. Jsem u osmičky, myslím, že už se to blíží ke konci. Jen doufám, že ke zdárnému. Hledání bytu v Dublinu je kapitola sama pro sebe. Postupně zjišťuji, že má několik jasných pravidel, která shrnu níže. Obecně lze říci, že to je záležitost pro silné povahy. Dnešní první byt se nacházel na Belmont Avenue. Otevřela fousatá černovlasá paní s metrovým špagátem, na kterém viselo asi 30 klíčů. Měla na sobě něco, co připomínalo fialový župan (mohl to být sepraný kabát) a tenisky. Byla to velmi rázná žena, které sekundoval obrýlený manžel. Určitě v tom páru nebyl dominantní. Uvedli mě do smrduté komůrky, kterou na notoricky známé adrese www.daft.ie inzerovali jako „Bright, fully self-contained bedsit.“ „Self-contained“ znamená, že se člověk nemusí dělit o koupelnu s jinými nájemníky. V tomto případě to landlady vyřešila tak, že v jednom rohu pokoje byla plenta, za kterou se skrývalo cosi jako sprcha, za další plentou byl asi záchod (neodvažovala jsem se nahlédnout), nalevo od dvojlůžka (to je zde luxus protože místní garsonky jsou tak malé, že se do nich dvojlůžko nevleze) byl pokus o kuchyňský kout (vlastně jen jakási sestava nakřivo pověšených poliček a špinavý sporák) a přímo naproti postele stála vysoká lednička a na ní televize. Takže ano, vlastně tu bylo všechno, vše „sefl-contained“. Nevím ani, jak to nazvat – tady těmto zařízením říkají honosně „studio“ nebo „bedsit“ – je to vlastně jeden pokoj ve větším domě. Do tohoto obvykle velmi malého pokoje se majitelé snaží s větším čí menším úspěchem narvat vše, co člověk potřebuje. Takže ten, kdo se do něčeho takového nastěhuje, žije v zajímavé symbióze s ledničkou, pračkou a sprchou. Když se ráno probudí, má hlavu těsně vedle sporáku a kouká na ledničku, která celou noc jemně přede…. Jaká to idyla. Nejhorší je, že je tady takový nedostatek bytů, že si to prostě někdo pronajme. Obvykle okamžitě.

Když submisivní manžel viděl, že to na mě moc nezapůsobilo (paní byla natolik otrlá, že mé zděšení vůbec nezaregistrovala), uvedl mě do dalšího pokoje/studia/bedsitu, kde v současnosti bydlela jeptiška, která se měla brzy odstěhovat. Bylo to o 100 % lepší, ale pořád ještě pod hranicí přijatelnosti. Opět bych musela žít obklopena bílým (v tomto případě spíše šedým) zbožím a spát na rozvrzané posteli. Belmont Avenue mě zklamala – stejně jako studio na jiné ulici s poetickým názvem Mount Pleasant Road. To byl byt číslo dvě, kde jsem byla minulé pondělí. Nádherná ulice, krásné prostředí, příšerná garsonka. Paní domu se na mě dost divně dívala a prohlásila, že by to stejně raději pronajala chlapci než dívce (říkala tím: „je mi jasný, že si to nevezmeš, holčičko z Československa, je to tu hnusný, já vím, ale když se ti to nelíbí, mně je to jedno, on se stejně někdo najde a nastěhuje se sem a ještě bude rád, takže proč bych se namáhala to dát trochu do kupy.)

Můj druhý dnešní byt (celkově sedmý) jsem asi měla vzít. Na internetu stálo, přijďte se na byt podívat v sobotu 15.3. v pět. K nastěhování je od soboty 15.3. Dorazila jsem tam krátce před pátou, shodou okolností jako první, a hned se za mnou začala tvořit fronta podobných zoufalců jako já. Zedník-majitel-cojávímkdo v jedné osobě mě uvedl do docela velkého pokoje, který se teprve dodělával. Byl to určitě nejhezčí byt, co jsem dosud viděla, oddělená koupelna (dost skromná, ale aspoň v jiném pokoji, ne v ložnici za plentou) celkem slušná kuchyňská linka na jedné straně pokoje, dvojitá postel, skříň tam měli instalovat za chvíli (chtěli to ještě ten den dodělat a začít pronajímat, přitom tam byla díra ve zdi na nějaký ventilátor či co a stavební práce v plném proudu). Rozhlížela jsem se a říkala, že se mi to líbí a chlápek asi po dvaceti vteřinách, jestli to teda chci. A že bych musela okamžitě složit depozit a zaplatit za příští dva týdny. Bohužel jsem nevydržela ten nátlak, že se musím rozhodnout takhle okamžitě, a řekla, že počkám a ozvu se později, což samozřejmě znamenalo, že to vzdávám a přenechávám dravé zvěři za mnou.

Dnešní třetí byt jsem ale ztratila totálně. A moc mě to mrzí, protože bych to měla do práce blíž než z toho druhého, který se nacházel na Leinster Road. Tenhleten třetí (celkově osmý) byt se nacházel na Mount Pleasant Avenue Upper. Když jsem se vracela z prohlídky onoho „světlého“ a „plně vybaveného“ (ale přesto neobyvatelného) studia domů, jen tak jsem rychle mrkla na internet a všimla si, že je tam nový inzerát – byly asi čtyři hodiny a já uvažovala – mám jim zavolat i v sobotu? Není to blbé? Nakonec jsem zavolala a paní hned, jestli tam můžu být v pět. Na pátou jsem chtěla být v té Leinster Road, a tak jsem řekla, že o půl šesté. A to byla chyba. Když jsem tam dorazila, stál tam už přede mnou pár. Byli z Frenštátu. A ten byt mi vzali před nosem. L Ale byli fajn, celkem dobře jsme si popovídali (ten den přijeli, okamžitě mrkli na net, zavolali a na místě byli pár desítek minut přede mnou….) Byli akční a to se jim vyplatilo. Já jsem moc dlouho váhala. Takže jim to přeju – jednali rychle, tak to má být. To oni mi řekli, že ten, kdo přijde první, to obvykle bere. Byli zkušenější. Paní mi ale nabídla, že bude mít ve středu k dispozici ještě jeden byt, prý úplně nový, trochu dražší a taky trochu dál, no ale snad to bude dobré…. Teď jej taky teprve rekonstruují. Možná jí zítra zavolám, ať mi aspoň ukáže, jak bude velký. V pátek jsem totiž viděla ještě jeden byt, na Oakley Road, v mé oblíbené čtvrti Ranelagh. To je pátý, byt, co jsem tady v Dublinu viděla. Je ideálně umístěný a dům vypadá z venku moc hezky, má k dispozici i zahradu a je v něm nově rekonstruovaná koupelna. Není to úplně nový byt a je tam jen jednolůžko, středně velký, asi dost málo úložného prostoru (ale ve většině bytů není nic, dokonce ani stůl). Hodně o něm uvažuju, ale jak víme – musím se rozhodovat rychle! Ach jo. Komunikace s tou agenturou, která ho pronajímá, je velmi strohá – není na ně mobil a na internetu jen inzerují jakési automatizované zprávy typu „You may view flat XX at 18:00 p.m. on Friday.“ Na místo jsem v pátek dorazila před šestou a zpanikařila – neznala jsem číslo domu! Zapomněla jsem si ho poznačit a nebylo komu zavolat. Zmateně jsem pobíhala a hledala internetovou kavárnu, musela jsem se vrátit zpět na hlavní třídu, několikrát se zeptala, kde je internetová kavárna, našla ji, zjistila si číslo domu, běžela jsem zpátky, zase jsem nevěděla kudy (vždycky se všude ztratím) a úplně zplavená jsem asi 18:20 dorazila zpátky na místo. Zvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Zvonila jsem na všechny zvonky v tom domě (nejen na flat 3, který pronajímali) a nikde nikdo. Když už jsem to skoro vzdala a zuřila na sebe, jak jsem neschopná, vykoukla z okna taková starší paní. Jmenovala se Marry. Pokud se tady někdo náhodou nejmenuje Mary, tak se zcela určitě jmenuje Ann. Asi jsem ji probudila. Ukázala mi byt a bylo jí úplně jedno, že jsem tam o 20 minut později. Ani nevěděla, že mám přijít. Říkala, že v bytě se bude měnit koberec a snížila cenu ze 750 euro na 700.

neděle 2. března 2008

Poslední dny v Praze

Tolik se toho událo, že ani nevím, jak to všechno sesumírovat. 28.2.2008 - už jenom to datum vypadá úžasně (asi na té numerologii něco bude... a tím pádem i na indické "horoskopologii", ach jo)... takže 28.2.2008 jsem naposledy vykročila z Deloittu. Ten okamžik jsem si samozřejmě chtěla vrýt do paměti, ale popravdě řečeno jsem si ani neuvědomila, že už jsem z budovy venku :-) Povídaly jsme si něco s Pavlou a Katkou a já si všimla až na můstku přes cestu, že jsem na můstku. Šly jsme na poslední společný drink do baru Gate, kam přišla i Katka s Michalem, Klárka, Terumi, Chris, Beau, Rainer a Jason a musím říct, že to byl moc příjemný večer. Samozřejmě, že nám naúčtovali víc, než jsme vypili, ale člověk se tím nesmí nechat rozházet.

Ten den jsem se taky sešla s Norairem. Už asi půl roku pracuje pro jednu realitku. Je neskutečně ambiciozní a určitě to někam dotáhne. Ví, co chce, a dostane to. Vždyť se taky narodil 1.1. Asi na té numerologii vážně něco bude.

Někdy odpoledne, když jsem nebyla v kanceláři, se vypařila Hmm, asi aby se se mnou nemusela rozloučit. Jakmile jsem odešla z práce (bylo asi za deset šest), tak se zase ke svému počítači vrátila. Nechci to komentovat, asi bych se pozvracela. Ale budu muset o Hmm ještě něco napsat, abych ze sebe dostala všechny negativní emoce, které se ve mě vytvořily za tu dobu, co jsem v Deloittu strávila. Ek mě zklamal taky. Přece jenom to byl můj šéf, a tak jsem s ním chtěla zajít poslední den na oběd. Navíc to on sám někdy začátkem ledna navrhl. Od té doby se však s návrhem nikdy neozval. Tak jsem to nechala na ten poslední den. Na oběd se mnou si samozřejmě čas nenašel, na oběd s Hmm samozřejmě ano.
Mamka mi říká, že špatně odhaduju lidi - že si o nich dělám naivní představy a vytvářím iluze a pak jsem zklamaná, protože se ukážou v pravém světle. Nevím. Nikdy jsem nepotkala něco takového jako je Hmm a Ek. Jsem ráda, že jsem od nich co nejdál a je mi smutno z toho, že když pomyslím na Deloitte, nepomyslím jen na všechny skvělé lidičky, co jsem tam potkala, ale bohužel i na ty dva a hlavně Hmm. Její nenávist je obrovská a dost mě to děsí.

Ale obraťme list - poslední člověk, kterému jsem poslala e-mail, byl Rubio. Rubio byl taky poslední člověk, s kým jsem si povídala v kuchyňce... Doufám, že se tato platonická láska přetransformuje do nějaké hmatatelnější podoby tady v Dublinu :-) Hm, koho potkám v kuchyňce jako první? :-)

A ještě jednou děkuju všem, kdo se podíleli na tom nádherném dárku - do toho náhrdelníku a náramku z červeného korálu jsem se úplně zamilovala - zítra se oba podívají do Googlu :-)

čtvrtek 21. února 2008

I am just ok, got engaged last week...

Věděla jsem, že se něco děje. To jeho mlčení bylo moc výmluvné. Varun se asi měsíc neozval. Dnes mi napsal, že se zasnoubil a v dubnu se žení. Napsal mi to přes chat a já jsem byla zrovna na odchodu k doktorovi a do toho se mě na něco ptal Jason (a ten to chudák slíznul, moje "what" bylo asi tak příjemné, že si to hned rozmyslel a otázku nedokončil. Jasone, promiň!) Věděla jsem, že se Varun už nikdy nevrátí a taky jsem věděla, že tohle přijde. Ale šokovalo mě, že je to tady tak brzy a že mi to řekl touto cestou. Napsala jsem mu něco hnusného, studeného a ironického a pak jsem toho litovala. Musela jsem běžet k tomu doktorovi. Celou cestu tam i v čekárně jsem o tom přemýšlela a bylo mi nanic. Zpátky v kanceláři jsem mu zase napsala a on zavolal. Řekl, mi že ji viděl jednou a hned na to byli zasnoubení. Zapomněla jsem její jméno a ani jsem se nezeptala, co dělá. Zařídili to samozřejmě rodiče. Našli mu holku ze stejné kasty a jejich horoskopy se k sobě hodí. Po svatbě se k němu přistěhuje do Chandigarhu.
To, že mi to Varun napsal přes chat, nebylo nejšťastnější, ale to je jedno. Teď už chápu. On mi to musel říct, aby neměl pocit, že mi lže (postupoval stejně, když o mně řekl svým rodičům, chtěl k nim být fér.... a jak to dopadlo...). Teď měl pocit, že mi to musí říct - musel to ale udělat samozřejmě pro sebe. O mně vlastně vůbec nejde. Ale takto je to v pořádku. Psal mi, že prostě musí přijmout věci, jak se mají. To, že je zasnoubený a že se za měsíc žení. On se teď musí začít soustředit na to, aby se zamiloval do té nové holky. Indie dnešních dnů. Varun vlastně nemá právo rozhodovat o svém životě. Za něj, sedmadvacetiletého IT specialistu, rozhodují rodiče. A on se podřizuje. Podřizuje se rodičům a smiřuje se se svým osudem. Podřízení se zní hůř než smíření se. Obojí je ale strašně zvláštní věc - nesouvisí to se vzděláním ani pohlavím. Nevím, s čím to souvisí. Nevím, co to znamená. Je to pasivita? Zbabělost? Strach? Pohodlnost? Cítím, že Varun nebyl ten pravý a že by to mezi náma dost skřípalo. Přesto mi je z toho smutno. Myslím, že je docela citlivý člověk. Ale na city není v Indii místo. Ani na vlastní názor. Co s tím? Nemá cenu o tom meditovat dál. Budu se s tím muset smířit... A je to tady. Smíření se, přijetí věcí, jak jsou - mnohem těžší než rebelanství. V tuto chvíli je nejrozumnější se s tím smířit. A stejně jedná i Varun. Takže není ani zbabělý ani pasivní ani pohodlný. Intuitivně ví, že to musí přijmout, jinak by měl z života peklo.

středa 23. ledna 2008

Obrazně nebo doslova?

Nedávno mi kamarád Jason vyprávěl, jak nabídl svému známému, který momentálně hledá práci, možnost používat internet u něj doma. Jason to možná udělal trochu ze slušnosti, trochu z kamarádství, určitě mu chtěl pomoct. A ten jeho známý to vzal doslova a u Jasona teď tráví spoustu času, což Jasonovi zase až tak nevadí, ale vadí to spolubydlícímu Honzovi, který studuje, takže doma je častěji a chtěl by tam mít klid a soukromí. Jason mi to popisoval anglicky asi v tomto smyslu: "Když přijde Honza domů, chce tam být sám, chce mít soukromí, chodit ve slipech, škrábat se na koulích (řekl: "scratch his nuts") ..." A dál už přesně nevím, jak pokračoval, protože jsem začala okamžitě přemýšlet o tom, jestli to myslí obrazně nebo doslova. A pokud doslova, tak proč se mužům spojuje klid a ničím nerušená pohoda doma se škrábáním na oněch místech? Asi to myslel doslova, protože jsme zrovna jeli tramvají 24 na Karlínské náměstí, on mi to vyprávěl, já koukala chvíli na něj a chvíli ven a pak jsem ho zahlídla: chlápka, který právě vylezl z nějakého lokálu, rozhlédl se, zapálil si cígo, opřel se o zeď a začal se škrábat, ano ano, přesně tam...

úterý 22. ledna 2008

Zdokonalování se v józe

"Zdokonalovat se v józe znamená být ve spojení se svým tělem, nechat je prostoupit vědomím, přetvořit a spiritualizovat je," píše André van Lysebeth.

Myslím, že lidé dnes moc ve spojení se svým tělem nejsou. Platí to i o mně. Pořádně ani nevím, kde jsou umístěné které orgány a jaká je jejich funkce. A to je úplně to základní "spojení". Zato vím, jak přeložit do angličtiny "opravná položka", kdo je Gideon Toury a co to je přehláska. Hm. (I když, asi bych už musela hodně lovit v paměti..., což je hrozné, protože věci, které by bylo dobré vědět, nevím, a věci, které sice obecně nejsou tak důležité, ale měla bych je vědět už jenom proto, že jsem ten obor vystudovala a věnovala mu docela dlouhou dobu, už jsem taky zapomněla...)
A Dalajláma v knížce Cesta ke svobodě říká, že praxe dharmy je vnášení vyšší míry uvědomění do všednodenního života, což obnáší neustálou kontrolu svých záměrů, zkoumání svého těla, řeči, mysli a skutků.
Z obou myšlenek (Lysebethovy i Dalajlámovy) podle mě vyplývá, že člověk by si měl víc uvědomovat, co dělá, jak se chová, o čem přemýšlí. Hledat ve všem smysl a nenechat se jen tak slepě vláčet. Pak se propojí, co se propojit má, a začnou se dít zajímavé věci, například plnit přání, která máme už dlouho.

pondělí 21. ledna 2008

Pondělí

Koukám, že píšu vždycky v pondělí. Ani nevím, čím to je. Obvykle chci napsat něco o víkendu, ale většinou se k tomu nakonec nějak nedostanu, ačkoliv o víkendu se toho obvykle děje víc než přes týden. Šly jsme s holkama na mnohými opěvovaný film Once, ale ... nám se to nelíbilo... :-(. To film Realismus, který dávali minulou sobotu v rámci festivalu japonského filmu v Lucerně byl mnohem zajímavější, propracovanější, vtipnější, logičtější ... a vůbec... jak říkala Katka, u Once by stačilo udělat soundtrack a to kolem si mohli odpustit. Nevybavuje se mi žádný výjimečný záběr nebo myšlenka, která by mě zaujala. Nevím, čekala jsem víc...
Co ještě? Pomalu postupuju při vyjednávání s úřady a jinými podobnými organizacemi - T-mobile mi nechce zaplatit, co mi protelefonovali zloději, tak si s nima ještě trochu dopisuju, musím ještě nechat rozmnožit klíče, vyřešit auto, které má zamčený volant bezpečnostní tyčí, od které nemám klíč... zato ho možná mají maročtí zloději v Barceloně, nechat provést revizi kotle, koupit touster, nechat opravit dvířka od myčky (z Koryny se jim navíc nechce přijet až do Milovic, že je to daleko. Zajímavé. Prý ať se mi na to podívá "nějaký mužský". Ze strany Koryny to je docela originální přístup, zvlášť když je kuchyň ještě v záruce). Musím udělat daňové přiznání. Podat přehled příjmů a výdajů etc. Shromažďuju potvrzení o úrocích, darech apod. Shromažďuju další podklady a účtenky o ukradených věcech pro pojišťovnu, musím vyřídit další spoustu telefonátů... Běžné, každodenní "starosti".

Ale taťka už má nový foťák, Panasonic TZ3, to je super. A koupila jsem si novou varnou konvici a je moc hezká. A budu mít stejný foťák jako taťka - Terumi ho objednala z Japonska a budu ho mít za poloviční cenu, za jakou je k dostání tady. A o víkendu pojedu do Amsterdamu :-)
A hlavně: jóga byla včera zase dokonalá. Lucka říkala, že v ajurvédě se rozlišuje mezi léčením a uzdravováním se. Lečí se zvenku. Uzdravování probíhá zevnitř. Záleží na našem rozhodnutí.
A good-bye party uspořádám doma - lidi by se sem měli přijet podívat. Na ty místní zříceniny :-)

Jak si udělat pořádek...

Objevila jsem vynikající knížku. Jmenuje se Jak si udělat pořádek v těle, hlavě a v srdci. Podtitul zní Tělesná a dechová cvičení, vizuální meditace, jóga prstů, hathajóga. Strašně zajímavé je, jak se tam objevují některé věci, které nás učila Petra (hlavně o vizualizaci). Doufám, že nedojde k nějakým nesrovnalostem ohledně autorských práv - nejraději bych ji tady citovala celou. Je těžké vybrat jen něco. V první kapitole píše autorka Marta Zapletalová například tohle:

"Naše smysly jsou omezené. Naše oči vidí jen malý úsek skutečnosti, a ještě způsobem sobě vlastním. Červená barva má pro nás všechny společný jenom název, odstín, který vidíme, je u každého jiný. Každý vidíme jinak ostře, každý vnímáme jiné detaily. Díváme-li se na tutéž věc, vidíme každý něco jiného. Tak je to se všemi našimi smysly. Žijeme v jednom světě, ale vnímáme jej každý jinak. S klidným svědomím můžeme říct, že máme každý svůj vlastní, jiný svět. Proto by bylo hloupé domnívat se, že něco, co neznáme, nebo něco, s čím jsme se dosud nedokázali smířit, neexistuje.
Když připustíme, že ta část našeho já, kterou nevidíme, kterou nemůžeme uchopit, která je někde uvnitř našeho těla a kterou můžeme nazvat duší, je mnohem starší než naše ruce, nohy, hlava, a má před sebou daleko rozsáhlejší budoucnost než naše tělo, pochopíme věci, které se zdají být jinak nepochopitelné.
Zkusme uvěřit, že naše bytí není omezené na dobu od narození do posledního vydechnutí v tomto životě. Zkusme uvěřit, že naše existence sahá do hluboké minulosti, stejně jako do daleké budoucnosti. Nemysleme si, že jsme tady náhodně, bez důvodu a beze smyslu. Tak jako naše oči nevidí všechny obrazy a všechny děje, které nás obklopují, tak jako naše uši neslyší všechny zvuky a tóny, tak i naše myšlenky, pocity a city vyrůstají často ze zkreslených podnětů, které jsou zaviněny naší vlastní nedokonalostí. Možná, že důvod k tomu, proč žijeme, a proč žijeme pořád znovu a znovu, je právě v tom, abychom se vymanili z vlastní omezenosti, zaslepenosti a omylů, abychom se z nevědomého člověka někde na začátku stali člověkem vědoucím, který dokáže zvítězit nad nedokonalostí v sobě samém."

pondělí 14. ledna 2008

Cibelle

Byly jsme na ní s Lu v Akropoli (8. 12. 2007). Z téhle písničky se to nezdá, ale Cibelle je živel. Tohle je její Greengrass.

Mapa Dublinu

Dnes jsem si koupila velkou mapu Dublinu. Až teď jsem si uvědomila, že Google je úplně v centru města a jen kousek od přístavu :-) Ideální umístění. Čím dál víc se těším.

Ráno se mi podařilo vstát dřív a zacvičit si asi tak 6 pozdravů slunci. A připravila jsem si zdravou snídani - ovesnou kaši s medem a oříšky. To se mi myslím za celou dobu, co jsem v Deloittu (a snídám u počítače), nepodařilo. Je to určitě tím, že jsem byla včera po delší době na nedělní józe s Luckou Königovou - úžasná hodina. Při závěrečné meditaci citovala nebo parafrázovala východní učení: smyslem života je nalézt rovnováhu mezi úsilím a odevzdáním se.

Před Vánoci jsem objevila knížku Petra Hoffmanna Od pramene čínské medicíny. Teď jsem se začetla do prvního dílu Na frekvenci čínské medicíny. Jsem nadšená. Obě jsou výborné. A dává to smysl. Doporučuju všem, všem, všem.

pondělí 7. ledna 2008

První zápis

Udělala jsem si radost a založila si tento blog. Je 7. ledna 2008. Věřím na sedmičky. Ale není nutné, aby to datum bylo dokonalé. Dokonalejší by bylo asi zítřejší datum 8. ledna 2008, ale takhle to stačí, stejně jako 7.7.1976.

Chtěla jsem si sem dát fotky z úžasné Barcelony a psát, jak jsme si to s Hritamem užívali. A i když jsme si Barcelonu až do asi 00:35 (1. ledna 2008) opravdu vychutnávali, poté, co nám ukradli ty baťůžky (brýle, i-pod, telefon, foťák, průvodce, deštník, klíče, diář, korále, kosmetika etc., ano, jak říká Chris, ženy nosí ve své kabelce celý svůj svět), nám už tak skvělá a zábavná nepřišla. Všechno je to relativní. Budu jí muset dát ještě šanci. A tak jsem si dneska nechala rozmnožit klíče, zaplatila 8000 za telefonáty zlodějů, v pátek si vyřídila duplikát legitky na MHD a pomalu si budu odškrtávat položky ze svého dlouhého seznamu Things To Do, než odjedu do Irska.

Poučení: Dávat si pozor na baťůžky. Nepodléhat eufórii. Pořád stát nohama na zemi.
Obzvláště v Barceloně na pláži.