Jana se stěhuje

Přes víkend jsem se stěhovala do svého nového 1+0 s výhledem na betonovou zídku, a protože jsem si to nějak špatně naplánovala, zbyl mi na hotelu v pondělí ráno obrovský a těžký bágl, který už jsem tam nemohla nechat. Rozhodla jsem se, že s tím nákladem prostě půjdu do práce a večer si to odnesu do nového domova. Nechtěla jsem ale, aby mě všichni kolegové viděli, jak se potácím s tou příšerou na zádech ke svému stolu, tak jsem vyrazila trochu dřív, abych byla v kanceláři před devátou. U dveří jsem zpozorovala, že Wojtek už je na místě a buší do kompu. Byla tam už i Claudia, Laura, a dokonce i Elia, která má španělský přístup k času. Všichni už jeli jako fretky. Trochu mě to překvapilo, ale neměla jsem čas o tom moc uvažovat, protože všichni samozřejmě okamžitě zvedli hlavu a podívali se, co pěkného si to nesu na zádech. A protože jsou hrozně milí, tak proběhla zdvořilostní výměna otázek a odpovědí na téma „Jana se stěhuje“. Než jsem si batoh stačila sundat, přišla i šéfová, která se zrovna vrátila z dovolené a myslela si, že já jsem právě přijela z Prahy. Tak jsme pokonverzovali o tom, jak „se Jana stěhuje“. Takže plán mi nevyšel a s obrovským batohem na zádech mě viděli úplně všichni.

Pak jsem zapnula počítač. A na hodinách bylo 10:00…

Často se mi v minulosti stalo, že jsem ve své roztržitosti nějak nezaregistrovala, že se mění čas, a tudíž jsem málem přišla někam o hodinu později nebo dřív - v září dřív a v březnu holt později… Ale vždycky jsem to nějak ukočírovala, dokonce i když jsem studovala v Německu – od té doby si taky pamatuju, že Zeitumstellung je změna času. A dneska se mi to skutečně stalo. Dneska, kdy jsem chtěla přijít dřív, aby mě nikdo neviděl s tím obrovským báglem. A ještě k tomu v Googlu! Myslím, že tohle je historka k popukání. :-)

Hurá do banky

Zítra se stěhuju do svého nového minibytu v Rathmines. Opouštím luxusní a poklidnou čtvrť Ballsbridge v Dublinu 4 (v průvodci Lonely Planet se píše, že pokud bydlíte v této části Dublinu, svědčí to o velice dobrém kontu – pozor, jsou i výjimky, jako třeba já) a stěhuju se do spíše studentské a velmi sympatické čtvrti Rathmines (Dublin 6). Takže: good-bye vyhřátý 2+1 s krbem, širokoúhlou televizí, internetem, vestavěnými skříněmi, myčkou a parkem přímo u nosu a hello 1+0 s výhledem na betonovou zídku!

Zaujalo mě, jakým způsobem budu platit nájem. Předpokládala jsem, že si zřídím trvalý příkaz a každý měsíc odejde z mého účtu 700 euro (au!) a celá věc bude vyřešena. Omyl. Nájem se platí každý týden v hotovosti. V sobotu mezi 1 a 6 hodinou odpolední se dostaví paní bytná a ze stolu si vezme 175 euro, které jí tam nechám. Zapíše to do takové knížečky (rent book) a je to. Paní bytná, Ann, mi říkala, že takových bytů, jako jen ten můj, pronajímá s manželem spoustu, takže v sobotu odpoledne má asi docela fofry…

Když jsem u těch progresivních platebních podmínek, nelze to trochu nerozvést: v pátek jsem šla do banky. Banky tady mají otevřeno od 10 do 17. Pokud si chcete otevřít účet, musíte přinést potvrzení o bydlišti. Svou adresu doložíte například tím, když přinesete vyúčtování plynu nebo elektřiny, což člověk samozřejmě nemůže udělat minimálně první měsíc pobytu v Irsku. Když jsem si šla v pátek o obědové přestávce vyzvednout kartu k účtu, bylo tam samozřejmě tolik lidí, že jsme měla spoustu času, abych si pozorně prohlédla pobočku. Uprostřed místnosti byla tři okýnka, kde se pravděpodobně vyřizovaly bezhotovostní operace (ale jen některé). Napravo od těchto přepážek stály tři bankomaty (jeden mimo provoz) a pak tam bylo asi pět okýnek pro hotovostní operace. Nalevo asi čtyři okýnka pro ty, kteří si chtějí refinancovat hypotéku.

Konečně jsem se dostala na řadu a mladý muž za přepážkou mi dal kartičku k účtu. Není na ní napsáno ani Visa, ani MasterCard, je tmavě modrá, trochu ošoupaná a vypadá jako nějaká věrnostní karta do vetešnictví. Pochybuji, že s ní někde něco zaplatím, prý se s ní ale dají vybrat peníze z bankomatu. To se mi teda vážně ulevilo. Pak jsem se ptala, jestli bych si mohla zřídit službu internet banking. Ukázal na bílý telefon u vchodu a řekl, že mám někam zavolat, a tím si prý takovou službu aktivuju. Začínalo to být napínavé. Přemístila jsem se tedy k bílému, upatlanému a zaslintanému telefonu s páchnoucím sluchátkem. (Někde jsem četla, že na telefonních sluchátkách bývá mnohonásobně více bacilů než třeba na záchodové desce, protože záchodové desky se neustále desinfikují, kdežto umýt sluchátko nikoho ani nenapadne). Dle instrukcí jsme zmáčkla jedničku a čekala, co se stane. Hrála nějaká hudba a pak mě v průběhu následujících pěti minut opakovaně informoval sladký hlas, že všichni operátoři jsou plně obsazení. Představovala jsem si, jak na mě útočí bacily cholery. Než jsem telefonní operátorce vyspelovala své příjmení, určitě jsem dostala tyfus. Pak z ní vypadlo, že si službu internet banking ještě aktivovat nemůžu, protože nemám aktivovanou tu kartu do vetešnictví. Tu je možné aktivovat u zrzavého mladíka za bezhotovostní přepážkou, kde se ovšem nedá zřídit tak velmi bezhotovostní služba jako internetové bankovnictví! Pokud ale u sebe nemám PIN, tak to nejde.

V práci máme motto, že si nemáme dávat malé cíle. Původně jsem se si myslela, že si internetové bankovnictví rychle zařídím a bude. Vůbec jsem netušila, že jsem si laťku nastavila tak vysoko! No nebude to úžasný pocit, až toho velkého cíle dosáhnu? :-)

Barikáda v Tesku aneb Velikonoce po irsku

V pátek, shodou okolností, to byl zrovna Velký Pátek, jsem šla koupit do Teska víno, protože měla přijet Klárka. Prodrala jsem se do oddělení s alkoholem a shledala, že je zahrazené nákupními vozíky a jinými předměty dočasně sloužícími jako překážka. Na barikádě bojovně visely dva letáky – oba hlásaly totéž: na Velký Pátek je ze zákona zakázán prodej alkoholu. Okamžitě jsem pochopila, proč všichni v práci ve čtvrtek říkali, že musí jít nakupovat....

Nápisy jsou v Irsku obvykle dvojjazyčné: anglické a irské, ale tohle protialkoholní oznámení bylo v angličtině a polštině. :-)

Mimochodem – kromě tohoto zajímavého úkazu jsem tady Velikonoce nijak zvlášť nezaregistrovala. A to ani v jejich komerční podobě – čokoládové zvířectvo na každém kroku, jak to znám z Prahy, se tady moc nekonalo. V Praze se o Velikonocích vyrojí stánky s kraslicemi a místo vánočního smrku na Staromáku zaujme kýčovitě opentlená bříza. Tady nic. Jedině v sobotu jsme s Klárkou zaregistrovaly, že na O’Connel Street postávají policisté, a vypadalo to, že někdo bude někde řečnit nebo někudy pochodovat. Ale nechtělo se nám na to čekat, tak jsme šly raději do palírny whisky Jameson.

Vzkaz pro Lu M

Lu, tak nakonec mám zelené dveře. Co ty na to? :-)

Vždycky mě hrozně pobaví..

Vždycky mě hrozně pobaví, když někdo o nějakém novém technologickém nástroji, počítačovém programu nebo softwaru prohlásí, že je to "intuitivní". Takový člověk tímto prohlášením naznačuje, že mu nedělá velké problémy se s onou technologickou novinkou naučit pracovat. Vždycky jsem si o sobě myslela, že mám poměrně silně vyvinutou intuici a myslím, že často jednám intuitivně. Naučit se efektivně pracovat s naším novým softwarem v práci mi ale bude rozhodně trvat déle než kolegovi, který mu přiřkl ono magické "intuitivní".
Takže jak to s tou mou intuicí vlastně je?
Řekla bych, že software může nazvat intuitivním jen rozumově založený člověk, který o intuici nemá ani ponětí. Když takový člověk říká, že je něco intuitivní, chce tím vlastně říct, že to je snadno pochopitelné. Ale pokud je něco pro rozumově založeného člověka snadno pochopitelné, pak to určitě nemůže mít nic společného s intuicí, ale s logikou. Takže až vám bude někdo tvrdit, že ten software je intuitivní, nevěřte mu, je to přesně naopak.

Jak jsem potkala irského senátora

To bylo tak: v sobotu jsem se vracela domů z neúspěšné výpravy, během níž se mi nepodařilo vybojovat si byt, přes Herbert Park (moc hezký park u hotelu, kde bydlím). Hustě pršelo. Jak jinak. Dorazila jsem k vstupní bráně, asi padesát metrů od hotelu, a zjistila, že je zamčená. Totéž zjistil starší pán v klobouku, cosi zamumlal, otočil se a šel někam pryč. Já jsem se taky otočila a vydala k bráně, kterou jsem do parku vešla, ale i tu už mezitím někdo zamkl. Vrátila jsem se ke vstupní bráně. Stál u ní ten pán v klobouku a koukal ven jako smutný lev v ZOO. Prohodili jsme pár slov. Lev řekl, že nemá mobil. Já jsem ho naštěstí měla a tak lev zavolal svému synovi, který bydlel nedaleko, ať přinese židli, abychom mohli přelézt bránu. Mezitím jsme taky zavolali na informace, ať nás spojí s recepcí v Herbert Park Hotelu (byl to kousíček, téměř jsme recepční viděli, ale nikdo nám nepřišel pomoct.) Já jsem celou dobu trnula, že mi dojde kredit - bylo to pořád těch původní 5 euro, co si člověk koupí zároveň se simkou, a my volali na informace (drahé), synovi a na hotelovou recepci). Čekali jsme na syna, co přinese židli, a povídali jsme si, lev se představil jako Michael O'Kennedy, člen irského parlamentu, teď už v důchodu, a začal mi vyprávět o historii parku a čtvrti Ballsbridge: ta část Dublinu dřív patřila Angličanům, což lze poznat podle názvů ulic (Waterloo Road, Wellington Road etc.) Irové samozřejmě Angličany neměli v lásce a později se rozhodovali, jestli ulice přejmenovat. Nakonec se rozhodli názvy ponechat - jako znamení své tolerantnosti. Senátor měl smysl pro humor ("tohle se může stát jenom v Irsku", říkal a smál se), a ačkoli jsme to nevyřkli nahlas, byli jsme oba rádi, že jsme tam zavření spolu (on proto, že já jsem měla mobil, a já proto, že bylo komu zavolat.) Syn se za chvíli dostavil s hliníkovým žebříkem a my jsme přelezli na druhou stranu. Bez jeho pomoci bychom to určitě nezvládli.

Hotel Herbert Park nezareagoval - senátorův vliv už asi ochabl (říkal, že tam má známé..., jenže pokud se dovolal na recepci, tak to nejspíš hovořil s nějakou polskou holčinou, kterou senátor zamčený v parku vůbec nevzrušoval :-) )

Studios and Bedsits aneb hledám si byt v Dublinu

Ráno začalo pršet a zatím (je půl desáté večer) nepřestalo, což je poměrně neobvyklé, protože tady se většinou za jeden den stihnou vystřídat všechna čtyři roční období. Dnes se ke čtyřem obvyklým přidalo ještě období dešťů. Na hledání bytu jsem si nemohla vybrat lepší den. Dnes jsem viděla tři byty. Doslechla jsem se, že než člověk najde nějaké vhodné ubytování, musí vidět alespoň deset bytů. Jsem u osmičky, myslím, že už se to blíží ke konci. Jen doufám, že ke zdárnému. Hledání bytu v Dublinu je kapitola sama pro sebe. Postupně zjišťuji, že má několik jasných pravidel, která shrnu níže. Obecně lze říci, že to je záležitost pro silné povahy. Dnešní první byt se nacházel na Belmont Avenue. Otevřela fousatá černovlasá paní s metrovým špagátem, na kterém viselo asi 30 klíčů. Měla na sobě něco, co připomínalo fialový župan (mohl to být sepraný kabát) a tenisky. Byla to velmi rázná žena, které sekundoval obrýlený manžel. Určitě v tom páru nebyl dominantní. Uvedli mě do smrduté komůrky, kterou na notoricky známé adrese www.daft.ie inzerovali jako „Bright, fully self-contained bedsit.“ „Self-contained“ znamená, že se člověk nemusí dělit o koupelnu s jinými nájemníky. V tomto případě to landlady vyřešila tak, že v jednom rohu pokoje byla plenta, za kterou se skrývalo cosi jako sprcha, za další plentou byl asi záchod (neodvažovala jsem se nahlédnout), nalevo od dvojlůžka (to je zde luxus protože místní garsonky jsou tak malé, že se do nich dvojlůžko nevleze) byl pokus o kuchyňský kout (vlastně jen jakási sestava nakřivo pověšených poliček a špinavý sporák) a přímo naproti postele stála vysoká lednička a na ní televize. Takže ano, vlastně tu bylo všechno, vše „sefl-contained“. Nevím ani, jak to nazvat – tady těmto zařízením říkají honosně „studio“ nebo „bedsit“ – je to vlastně jeden pokoj ve větším domě. Do tohoto obvykle velmi malého pokoje se majitelé snaží s větším čí menším úspěchem narvat vše, co člověk potřebuje. Takže ten, kdo se do něčeho takového nastěhuje, žije v zajímavé symbióze s ledničkou, pračkou a sprchou. Když se ráno probudí, má hlavu těsně vedle sporáku a kouká na ledničku, která celou noc jemně přede…. Jaká to idyla. Nejhorší je, že je tady takový nedostatek bytů, že si to prostě někdo pronajme. Obvykle okamžitě.

Když submisivní manžel viděl, že to na mě moc nezapůsobilo (paní byla natolik otrlá, že mé zděšení vůbec nezaregistrovala), uvedl mě do dalšího pokoje/studia/bedsitu, kde v současnosti bydlela jeptiška, která se měla brzy odstěhovat. Bylo to o 100 % lepší, ale pořád ještě pod hranicí přijatelnosti. Opět bych musela žít obklopena bílým (v tomto případě spíše šedým) zbožím a spát na rozvrzané posteli. Belmont Avenue mě zklamala – stejně jako studio na jiné ulici s poetickým názvem Mount Pleasant Road. To byl byt číslo dvě, kde jsem byla minulé pondělí. Nádherná ulice, krásné prostředí, příšerná garsonka. Paní domu se na mě dost divně dívala a prohlásila, že by to stejně raději pronajala chlapci než dívce (říkala tím: „je mi jasný, že si to nevezmeš, holčičko z Československa, je to tu hnusný, já vím, ale když se ti to nelíbí, mně je to jedno, on se stejně někdo najde a nastěhuje se sem a ještě bude rád, takže proč bych se namáhala to dát trochu do kupy.)

Můj druhý dnešní byt (celkově sedmý) jsem asi měla vzít. Na internetu stálo, přijďte se na byt podívat v sobotu 15.3. v pět. K nastěhování je od soboty 15.3. Dorazila jsem tam krátce před pátou, shodou okolností jako první, a hned se za mnou začala tvořit fronta podobných zoufalců jako já. Zedník-majitel-cojávímkdo v jedné osobě mě uvedl do docela velkého pokoje, který se teprve dodělával. Byl to určitě nejhezčí byt, co jsem dosud viděla, oddělená koupelna (dost skromná, ale aspoň v jiném pokoji, ne v ložnici za plentou) celkem slušná kuchyňská linka na jedné straně pokoje, dvojitá postel, skříň tam měli instalovat za chvíli (chtěli to ještě ten den dodělat a začít pronajímat, přitom tam byla díra ve zdi na nějaký ventilátor či co a stavební práce v plném proudu). Rozhlížela jsem se a říkala, že se mi to líbí a chlápek asi po dvaceti vteřinách, jestli to teda chci. A že bych musela okamžitě složit depozit a zaplatit za příští dva týdny. Bohužel jsem nevydržela ten nátlak, že se musím rozhodnout takhle okamžitě, a řekla, že počkám a ozvu se později, což samozřejmě znamenalo, že to vzdávám a přenechávám dravé zvěři za mnou.

Dnešní třetí byt jsem ale ztratila totálně. A moc mě to mrzí, protože bych to měla do práce blíž než z toho druhého, který se nacházel na Leinster Road. Tenhleten třetí (celkově osmý) byt se nacházel na Mount Pleasant Avenue Upper. Když jsem se vracela z prohlídky onoho „světlého“ a „plně vybaveného“ (ale přesto neobyvatelného) studia domů, jen tak jsem rychle mrkla na internet a všimla si, že je tam nový inzerát – byly asi čtyři hodiny a já uvažovala – mám jim zavolat i v sobotu? Není to blbé? Nakonec jsem zavolala a paní hned, jestli tam můžu být v pět. Na pátou jsem chtěla být v té Leinster Road, a tak jsem řekla, že o půl šesté. A to byla chyba. Když jsem tam dorazila, stál tam už přede mnou pár. Byli z Frenštátu. A ten byt mi vzali před nosem. L Ale byli fajn, celkem dobře jsme si popovídali (ten den přijeli, okamžitě mrkli na net, zavolali a na místě byli pár desítek minut přede mnou….) Byli akční a to se jim vyplatilo. Já jsem moc dlouho váhala. Takže jim to přeju – jednali rychle, tak to má být. To oni mi řekli, že ten, kdo přijde první, to obvykle bere. Byli zkušenější. Paní mi ale nabídla, že bude mít ve středu k dispozici ještě jeden byt, prý úplně nový, trochu dražší a taky trochu dál, no ale snad to bude dobré…. Teď jej taky teprve rekonstruují. Možná jí zítra zavolám, ať mi aspoň ukáže, jak bude velký. V pátek jsem totiž viděla ještě jeden byt, na Oakley Road, v mé oblíbené čtvrti Ranelagh. To je pátý, byt, co jsem tady v Dublinu viděla. Je ideálně umístěný a dům vypadá z venku moc hezky, má k dispozici i zahradu a je v něm nově rekonstruovaná koupelna. Není to úplně nový byt a je tam jen jednolůžko, středně velký, asi dost málo úložného prostoru (ale ve většině bytů není nic, dokonce ani stůl). Hodně o něm uvažuju, ale jak víme – musím se rozhodovat rychle! Ach jo. Komunikace s tou agenturou, která ho pronajímá, je velmi strohá – není na ně mobil a na internetu jen inzerují jakési automatizované zprávy typu „You may view flat XX at 18:00 p.m. on Friday.“ Na místo jsem v pátek dorazila před šestou a zpanikařila – neznala jsem číslo domu! Zapomněla jsem si ho poznačit a nebylo komu zavolat. Zmateně jsem pobíhala a hledala internetovou kavárnu, musela jsem se vrátit zpět na hlavní třídu, několikrát se zeptala, kde je internetová kavárna, našla ji, zjistila si číslo domu, běžela jsem zpátky, zase jsem nevěděla kudy (vždycky se všude ztratím) a úplně zplavená jsem asi 18:20 dorazila zpátky na místo. Zvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Zvonila jsem na všechny zvonky v tom domě (nejen na flat 3, který pronajímali) a nikde nikdo. Když už jsem to skoro vzdala a zuřila na sebe, jak jsem neschopná, vykoukla z okna taková starší paní. Jmenovala se Marry. Pokud se tady někdo náhodou nejmenuje Mary, tak se zcela určitě jmenuje Ann. Asi jsem ji probudila. Ukázala mi byt a bylo jí úplně jedno, že jsem tam o 20 minut později. Ani nevěděla, že mám přijít. Říkala, že v bytě se bude měnit koberec a snížila cenu ze 750 euro na 700.

Poslední dny v Praze

Tolik se toho událo, že ani nevím, jak to všechno sesumírovat. 28.2.2008 - už jenom to datum vypadá úžasně (asi na té numerologii něco bude... a tím pádem i na indické "horoskopologii", ach jo)... takže 28.2.2008 jsem naposledy vykročila z Deloittu. Ten okamžik jsem si samozřejmě chtěla vrýt do paměti, ale popravdě řečeno jsem si ani neuvědomila, že už jsem z budovy venku :-) Povídaly jsme si něco s Pavlou a Katkou a já si všimla až na můstku přes cestu, že jsem na můstku. Šly jsme na poslední společný drink do baru Gate, kam přišla i Katka s Michalem, Klárka, Terumi, Chris, Beau, Rainer a Jason a musím říct, že to byl moc příjemný večer. Samozřejmě, že nám naúčtovali víc, než jsme vypili, ale člověk se tím nesmí nechat rozházet.

Ten den jsem se taky sešla s Norairem. Už asi půl roku pracuje pro jednu realitku. Je neskutečně ambiciozní a určitě to někam dotáhne. Ví, co chce, a dostane to. Vždyť se taky narodil 1.1. Asi na té numerologii vážně něco bude.

Někdy odpoledne, když jsem nebyla v kanceláři, se vypařila Hmm, asi aby se se mnou nemusela rozloučit. Jakmile jsem odešla z práce (bylo asi za deset šest), tak se zase ke svému počítači vrátila. Nechci to komentovat, asi bych se pozvracela. Ale budu muset o Hmm ještě něco napsat, abych ze sebe dostala všechny negativní emoce, které se ve mě vytvořily za tu dobu, co jsem v Deloittu strávila. Ek mě zklamal taky. Přece jenom to byl můj šéf, a tak jsem s ním chtěla zajít poslední den na oběd. Navíc to on sám někdy začátkem ledna navrhl. Od té doby se však s návrhem nikdy neozval. Tak jsem to nechala na ten poslední den. Na oběd se mnou si samozřejmě čas nenašel, na oběd s Hmm samozřejmě ano.
Mamka mi říká, že špatně odhaduju lidi - že si o nich dělám naivní představy a vytvářím iluze a pak jsem zklamaná, protože se ukážou v pravém světle. Nevím. Nikdy jsem nepotkala něco takového jako je Hmm a Ek. Jsem ráda, že jsem od nich co nejdál a je mi smutno z toho, že když pomyslím na Deloitte, nepomyslím jen na všechny skvělé lidičky, co jsem tam potkala, ale bohužel i na ty dva a hlavně Hmm. Její nenávist je obrovská a dost mě to děsí.

Ale obraťme list - poslední člověk, kterému jsem poslala e-mail, byl Rubio. Rubio byl taky poslední člověk, s kým jsem si povídala v kuchyňce... Doufám, že se tato platonická láska přetransformuje do nějaké hmatatelnější podoby tady v Dublinu :-) Hm, koho potkám v kuchyňce jako první? :-)

A ještě jednou děkuju všem, kdo se podíleli na tom nádherném dárku - do toho náhrdelníku a náramku z červeného korálu jsem se úplně zamilovala - zítra se oba podívají do Googlu :-)