Byla jsem poprvé v Americe. Neustále jsem si uvědomovala, že jsem v jiném světě, tak trochu na jiné planetě. Je to zvláštní, když jsem byla v Japonsku, a to už je minimálně 7 let, takže je možné, že mě paměť trochu klame, tak jsem si tu jinakost tak extrémně neuvědomovala, a přitom Japonsko, to je skutečně úplně jiný svět. Je to ale možná tím, že Japonsko je natolik jiné (lidi, jídlo, architektura, kultura, jazyk a mohla bych jmenovat dál), že člověk tu odlišnost čeká a tak nějak ji přirozeně přijímá. V USA to jsou právě ty drobnosti, na které člověk není připraven, protože je nezná z dokumentárních nebo jiných filmů, co mu připomíná, že ne ne, tohle není Evropa, tady jsme někde trochu jinde. Ano, hodně tady všude kolem vlají americké vlajky. Evropan je zvyklý na vlajky u hotelů nebo při různých politických nebo sportovních událostech. Tady se obvykle třepotá vlajka jediná, Hvězdy a pruhy, a obzvláště dobře se vyjímá u dálnic.
Když jde člověk v Kalifornii do restaurace (bylo to tak v San José i v San Francisku, jinde jsem nebyla), tak než si objedná, okamžitě mu na stole přistane sklenice s vodou a s LEDEM. Led strkají do všeho a nechápu proč, protože takové teplo tam teda zase není. Automaticky všechno servírují s ledem a automaticky všude pouštějí klimatizaci. Např. v hotelu, kde jsem bydlela, měli v okně zabudovaný takový velký větrák, zabral půl okna a uklízečka ho každý den vytrvale zapínala, i když já jsem ho denně, jakmile jsem vkročila do pokoje, okamžitě vypínala, protože dělal za prvé hrozný kravál a za druhé nebylo nutné větrat, byla spíš zima. Obzvlášť SF je známé svým chladným mikroklimatem a rána a večery tam jsou skutečně chladné. Problém nastává, když si chce člověk objednat džus. Když je venku 17 stupňů, nemyslím si, že je nutné pít džus s ledem. Když si ho ale dáte bez ledu, nedá se to pít, protože je to příšerně koncentrované a přeslazené. Myslím, že v Kalifornii je nejlepší pít víno. Místní pivo Anchor Steam je taky výborné, ale na můj vkus zase moc chlazené...
San Francisko je úžasné město. Je opravdu velmi fotogenické. Myslím, že tam platí velmi přísná stavební pravidla a u starších domů (a pojem „starý“ a „nový“ je tam asi poněkud jiný než u nás vzhledem k tomu, že město vzniklo někdy kolem roku 1848) si lidé nemůžou jen tak přistavit další patro apod.
V San Francisku je neskutečné množství žebráků. Hlavně na hlavní třídě Market Street, v okolí Civic Center. Na ulici žije spousta vozíčkářů, starých lidí a spousta nemocných (myslím, že mnozí mají AIDS. San Francisco s tím mělo velký problém, hlavně v části Castro, kde žilo dřív hodně gayů, se AIDS velmi rozšířil. Nikdy jsem se tam ale necítila nebezpečně. V SF jsou široké ulice, dobře osvětlené a člověk nemá pocit, že se těm lidem nemůže vyhnout. Oni si žijí takovým svým životem, prostě na té ulici jsou, maximálně něco prodávají nebo prohledávají odpadkové koše, případně na jednom místě na Market Street kecají a hrají šachy, ale nijak kolemjdoucí neobtěžujou. Prý sem často přijíždějí z ostatních států, protože je tu teplo a město se zde o ně stará lépe než jinde. Nevím. SF údaje přešlo na politiku CARE not CASH (péče, ne peníze) a spíš jim rozdává stravenky a tak a nikoli peníze, ale nevím, jak jsou úspěšní.
Kdykoli jsme se s holkama zastavily a koukaly do mapy, hned někdo přiběhl a chtěl nám pomoct. Pamatuju si na jednu dvojici, žena a muž, a ti nám velice ochotně a podrobně popsali, jak se dostaneme na Valencia Street. Byli ale hrozně zvláštní, strašně hubení a možná i trochu zfetovaní. Ten chlápek měl tak tenké a dlouhé nohy, jaké jsem nikdy v životě neviděla. Ptali se nás, odkud jsme a když jsme jim odhalili svůj původ (holky Španělsko, já vždycky k „Czech Republic“ dodávám „Prague“, jinak nemám šanci) řekli „Welcome to San Francisco (vítejte v San Francisku). Tohle jsme slyšeli často. Když se nás lidi ptali, odkud jsme, skoro vždycky nás takhle přivítali. Nedovedu si představit, že bych cizincům v Praze říkala „Welcome to Prague“. Ani v Dublinu mi nikdo neřekl „Welcome to Dublin“.
V San Francisku je neuvěřitelné množství asiatů. Bylo to vidět na příklad i v práci. Tam bylo mnohem víc asiatů, než třeba černochů.
Jednou jsme jely do práce taxíkem, protože jsme ještě nevěděly, odkud odjíždí náš autobus. Zastavit taxíka je strašně jednoduché. Všude jich je tolik, stačí jenom natáhnout ruku. (Ale to je podobné i v Dublinu.) Když jsme jednou požádaly recepčního v hotelu, ať nám objedná taxi, tak místo aby zvedl sluchátko, tak vyběhl před hotel a už to bylo. Taxíky tam jsou ale dost špinavé a páchnou. Jezdily jsme taxíkem hodně a všichni řidiči byli cizinci. Jednou nás vezl taxikář původem z Izraele, říkal, že mám norský přízvuk, ale to, že jsem z Evropy poznal ještě před tím, než jsem na něj svým „norským přízvukem“ promluvila, a to podle toho, že jsem si sedla v autě dopředu. V USA si všichni automaticky sedají na zadní sedadlo. Byl trochu zvláštní a celou cestu měl pravou ruku schovanou za takovou velkou brašnou položenou u řadící páky. Až jsem si jednu chvíli myslela, že z ní nakonec vytáhne kvér. Ale nakonec to byla jenom peněženka. Stvrzenku taxikáři zásadně nevyplňují. Rozdávají prostě prázdné stvrzenky. To jsem nejdřív nevěděla a přinutila jsem zase jiného taxíkáři, aby to laskavě vyplnil; byl z toho chudák trochu vyklepanej. Ten měl pro změnu mezi předními sedadly velkou dřevěnou bednu.
Nevím, čím to je, ale jídlo mi v USA moc nechutnalo. V Praze jsem milovala mexickou kuchyni a quesadillas v La Casa Blů byla vždycky pochoutka. V SF byla mexická kuchyně na každém kroku, všude burritos a pořád. I k snídani, to jsem nedávala. Je tam samozřejmě obrovský výběr restaurací z celého světa, byli jsme ve vietnamské, v peruánské, mexické, čínské, americké, ale já jsem si nejvíc pochutnala v pravé italské restauraci. V SF je část Little Italy, Malá Itálie, a některé restaurace jsou velmi autentické.
Jet lag – nechápu, že pro to nemáme v češtině slovo. Jet lag je únava způsobená přeletem přes několik časových pásem. Časový rozdíl mezi SF a Dublinem je osm hodin, mezi SF a Prahou devět. Je to docela náročné. Obzvlášť, když tam člověk nejede na dovolenou, ale musí pracovat. Do tří dnů jsem se většinou přeorientovala, druhý den je nejhorší. Když jsem se vrátila, tak jsem skoro celou neděli prospala. V pondělí jsem byla v pohodě, ale v úterý jsem se probudila už ve čtyři ráno a nemohla jsem spát. Tak jsem se sbalila a šla jsem do práce. V sedm jsem v práci ještě nikdy nebyla :)
Příspěvky
