Zítra se stěhuju do svého nového minibytu v Rathmines. Opouštím luxusní a poklidnou čtvrť Ballsbridge v Dublinu 4 (v průvodci Lonely Planet se píše, že pokud bydlíte v této části Dublinu, svědčí to o velice dobrém kontu – pozor, jsou i výjimky, jako třeba já) a stěhuju se do spíše studentské a velmi sympatické čtvrti Rathmines (Dublin 6). Takže: good-bye vyhřátý 2+1 s krbem, širokoúhlou televizí, internetem, vestavěnými skříněmi, myčkou a parkem přímo u nosu a hello 1+0 s výhledem na betonovou zídku!
Zaujalo mě, jakým způsobem budu platit nájem. Předpokládala jsem, že si zřídím trvalý příkaz a každý měsíc odejde z mého účtu 700 euro (au!) a celá věc bude vyřešena. Omyl. Nájem se platí každý týden v hotovosti. V sobotu mezi 1 a 6 hodinou odpolední se dostaví paní bytná a ze stolu si vezme 175 euro, které jí tam nechám. Zapíše to do takové knížečky (rent book) a je to. Paní bytná, Ann, mi říkala, že takových bytů, jako jen ten můj, pronajímá s manželem spoustu, takže v sobotu odpoledne má asi docela fofry…
Když jsem u těch progresivních platebních podmínek, nelze to trochu nerozvést: v pátek jsem šla do banky. Banky tady mají otevřeno od 10 do 17. Pokud si chcete otevřít účet, musíte přinést potvrzení o bydlišti. Svou adresu doložíte například tím, když přinesete vyúčtování plynu nebo elektřiny, což člověk samozřejmě nemůže udělat minimálně první měsíc pobytu v Irsku. Když jsem si šla v pátek o obědové přestávce vyzvednout kartu k účtu, bylo tam samozřejmě tolik lidí, že jsme měla spoustu času, abych si pozorně prohlédla pobočku. Uprostřed místnosti byla tři okýnka, kde se pravděpodobně vyřizovaly bezhotovostní operace (ale jen některé). Napravo od těchto přepážek stály tři bankomaty (jeden mimo provoz) a pak tam bylo asi pět okýnek pro hotovostní operace. Nalevo asi čtyři okýnka pro ty, kteří si chtějí refinancovat hypotéku.
Konečně jsem se dostala na řadu a mladý muž za přepážkou mi dal kartičku k účtu. Není na ní napsáno ani Visa, ani MasterCard, je tmavě modrá, trochu ošoupaná a vypadá jako nějaká věrnostní karta do vetešnictví. Pochybuji, že s ní někde něco zaplatím, prý se s ní ale dají vybrat peníze z bankomatu. To se mi teda vážně ulevilo. Pak jsem se ptala, jestli bych si mohla zřídit službu internet banking. Ukázal na bílý telefon u vchodu a řekl, že mám někam zavolat, a tím si prý takovou službu aktivuju. Začínalo to být napínavé. Přemístila jsem se tedy k bílému, upatlanému a zaslintanému telefonu s páchnoucím sluchátkem. (Někde jsem četla, že na telefonních sluchátkách bývá mnohonásobně více bacilů než třeba na záchodové desce, protože záchodové desky se neustále desinfikují, kdežto umýt sluchátko nikoho ani nenapadne). Dle instrukcí jsme zmáčkla jedničku a čekala, co se stane. Hrála nějaká hudba a pak mě v průběhu následujících pěti minut opakovaně informoval sladký hlas, že všichni operátoři jsou plně obsazení. Představovala jsem si, jak na mě útočí bacily cholery. Než jsem telefonní operátorce vyspelovala své příjmení, určitě jsem dostala tyfus. Pak z ní vypadlo, že si službu internet banking ještě aktivovat nemůžu, protože nemám aktivovanou tu kartu do vetešnictví. Tu je možné aktivovat u zrzavého mladíka za bezhotovostní přepážkou, kde se ovšem nedá zřídit tak velmi bezhotovostní služba jako internetové bankovnictví! Pokud ale u sebe nemám PIN, tak to nejde.
V práci máme motto, že si nemáme dávat malé cíle. Původně jsem se si myslela, že si internetové bankovnictví rychle zařídím a bude. Vůbec jsem netušila, že jsem si laťku nastavila tak vysoko! No nebude to úžasný pocit, až toho velkého cíle dosáhnu? :-)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat